Work Text:
Sokka neměl tušení, v kolik se dopotácel do ložnice.
Mohlo být kolem půlnoci, možná. Na pólu, uprostřed dlouhé noci, na přesném čase tolik nezáleželo. Ohnivý národ potřeboval navigovat lodě mezi kontinenty a zajistit, aby celá armáda dorazila na místo ve stejný čas. Několik minut mohl být rozdíl mezi vítězstvím a prohrou. Na lovu psomedvědů a tuleňů se stačilo podívat, kde je zrovna slunce.
I když Jižní vodní kmen za posledních pár let vyrostl z pár chatrčí a stanů skrytých ve Vlčí zátoce na město skoro stejně velké jako jeho sestra na opačném konci světa a postupně začínal přebírat moderní vymoženosti, starého životního tempa se hned tak vzdávat nehodlal. Jediný, kdo měl hodinky, byl Hakoda - památka na Zemní království - ale i ten je před začátkem hostiny položil na stůl a po zbytek noci se jich nedotknul. Teď je čas slavit, prohlásil, to, že se svět zase vrací do rovnováhy, že Ohnivý národ pro jednou přijel v míru… slavit ty, co přežili další rok i ty, co už odešly, a to, že se už brzy zase nad obzorem ukáže slunce. Ne čas počítat vteřiny.
Kromě toho, i když to už nahlas neřekl, hodinky zamrzaly pokaždé, když vyšel ven, a dávno už ukazovaly cokoli, jen ne přesný čas.
Zuko se vytratil relativně brzo. Ne tak, aby se to dalo brát jako nezdvořilost - to by mu palácová výchova nedovolila. Potřásl si rukou se všemi členy kmenové rady a dokonce zvládnul i sklenici pálenky z mořských švestek, i když bylo přes celou místnost vidět, jak se mu z ní kroutí obličej. Ale všem bylo jasné, že toho má dost. Sozin mu nechal jako děditství spoustu problémů - bylo potřeba narýsovat nové hranice zemí, vyjednat mír se spoustou skupinek, které si nevšimly, že válka už skončila, sepsat nové zákony a vyházet spoustu těch starých. Nehledě na to, že i to nejslavnostnější oblečení, které u Vodního kmene nosili, bylo pořád o dost pohodlnější než Zukova róba, která vypadala spíš jako práce architekta než švadleny.
V rohu místnosti praskala v krbu rašelina a z uhlíků čas od času vyrazil modrý plamínek. Když na to člověk nebyl zvyklý, za chvilku mu z dýmu začaly slzet oči. Spolu s pachem navhlých kožešin a peří v přikrývkách to ale byla vůně domova, po které se Sokkovi už po všem tom putování stýskalo.
Rychle vklouznul pod přikrývky a přitáhl si je kolem obličeje, jen se škvírou kolem nosu. Zavřel oči. Z dálky ještě slyšel, jak v hodovním sále začínají zpívat - jednu z těch písní, na kterou pokaždé došlo až když si Hakoda myslel, že je Sokka z doslechu.
Po celé té nekonečné době byl doma, a mohl si odpočinout.
Dveře pokoje zavrzaly.
Bylo sice už dávno po válce, ale instinkty mu pořád pracovaly na plné obrátky. Jeho hlava se sotva probírala ze spánku, a jeho tělo už sedělo na postely, meč v napřažené ruce, čepel namířená do obličeje toho, kdo byl tak odvážný - nebo možná spíš hloupý - aby se k němu pokusil připlížit.
Do obličeje… minimálně tam, kde lidé obličej většinou mají. V protisvětle z otevřených dveří toho moc neviděl, ale to, co dokázal rozpoznat, připomínalo spíš košík prádla na nožičkách.
Na nožičkách v černých kožených botách, a s jedním žlutým okem, které ho teď trochu zmateně pozorovalo.
“Zuko?” zeptal se opatrně. Košík neodpověděl, jen udělal pár kroků kupředu. Meč buď neviděl, nebo ignoroval - Sokka si nebyl jistý, jestli by se přes všechny ty vrstvy přikrývek a kožešin probodnul k něčemu živému. Kdyby do něj ale dost strčil, nejspíš by se skácel na záda a uvízl by jako převrácená želvokachna.
“Zuko!”
“Zima,” zamrmlal Zuko skrz cvakající zuby, a dál se umíněně hrnul k Sokkově posteli. Sokka ho opatrně odšoupnul kousek zpátky - poslední, o co stál, byl sníh pod dekou, a Zuko ho měl na podrážkách pořádnou závěj.
“Spálil jsem všechno, co bylo připravené u krbu…” Jestli na tom byli podobně, protopil císař Ohnivého národa palivo zhruba na týden, a nejspíš se mu začaly rozpouštět stěny ložnice. “...a oblékl si veškeré oblečení, co jsem měl…” To by vysvětlovalo ten svérázný kostým. “...a stejně pořád mrznu.”
“A řešíš to tím, že mi prostě zabavíš postel.” ušklíbnul se Sokka: “To je ta vaše dobyvačná povaha.”
Pohled, který mu Zuko věnoval, by ještě nedávno následovala ohnivá koule. I tak měl pocit, že ho pořádně sežehnul. S povzdechem odhrnul přikrývky.
Zuko do postele skoro skočil - jenže pak se zarazil na místě. Zrakem putoval dolů po Sokkově těle, a obličej mu pozvolna Rudník.
“Kde máš…” vyšlo z něj - trochu sykavě, jako pokaždé, když byl nervózní.
“První lekce přežití na pólů - oblečení škrtí krev a zadržuje pot. Tohle…” šťouchnul do vrstev oblečení: “ti je k ničemu.”
Zuko měl tu drzost tvářit se nevěřícně - alespoň natolik to bylo vidět.
“Jak chceš,” Sokka důrazně zivnul a otočil se ke stěně. “Uvidíme se ráno, až z tebe budou seškrabávat námrazu.”
Chvilku bylo ticho. Začínal si myslet, že ho Zuko vzal vážně, a šel důstojně umrznout do vlastního pokoje. Pak ale zaslechl polohlasné nadávání a hekaní. Zvuk někoho, kdo se ve stoje snaží vyzout z velmi těsných bot. Pak postel zavrzala pod váhou dalšího člověka.
Zuko vklouz vedle něj. Dotknul se ho spíš omylem, ale i tak Sokka málek vyjeknul. Vždycky předpokládal, že lidé z ohnivého národa budou spíš hřát - vnitřní plamen a tak. Jenže Zuko byl na dotek spíš jako tuleňotučňák, kterého lovci právě přitáhli na naporcování. Jen se o dost víc třásl. Sokka zatnul zuby a přitiskl se k němu blíž.
“To nedává smysl,” zamumlal Zuko.
“Pořád ještě tě můžu vyhodit na mráz.”
Místo odpovědi mu Zuko přimáčkl promrzlá chodidla k jeho. Za pár minut už spal, horký dech na Sokkově kůži.
Mohl Zuka odvést zpátky na loď. Tam se topilo podle zvyků Ohnivého národa, a Zuko by tam měl i svoji vlastní postel, místo toho, aby se musel mačkat s ním.
Přečkal už větší zimu - na severním pólu, když plaval pod ledem, nebo ve vězení na Boiling rocku. Věděl, jak se zahřát i v tom největším mrazu, i když by se asi moc nevyspal.
Nějak se jim oběma podařilo zaspat snídani.