Chapter Text
Měsíc.
Tak dlouho trvalo, než ji mohli konečně pohřbít.
Oriové byli nadobro pryč, cena za to mu ale přišla až moc vysoká.
Daniel stál mezi Valou a Teal’cem po pravé straně brány. Na druhé straně stál plukovník Cam Mitchell, plukovník Sam Carterová, Major Janet Fraiserová a generál Jack O’Neill.
Nevnímal, co říkal generál Landry. Z proslovu plukovníka Pierce zachytil jen pár slov, poručík Aston o ní mluvil moc pěkně.
Celou tuhle událost ve své hlavě zavřel bezpečně do krabice s nápisem ‚na později‘. Ale teď, když to ‚později‘ přišlo, necítil nic. Anebo nechtěl cítit?
Po dalším měsíci, když seděl ve ztemnělém bytě, protože rozsvítit ho stálo až moc úsilí, zjistil, že přece jenom něco cítí.
Cítil vinu.
Bez ohledu na to, co ostatní říkali, nedokázal při pomyšlení na zrzavé vlasy, úsměv a hnědé oči cítit nic jiného, než vinu.
Protože za to mohl.
Za její smrt.
Kdyby za ní tehdy nepřišel na střechu a neaktivoval ten proklatý gen, Lyra mohla být naživu.
Jenže to ty’s jí rozmluvil sebevraždu, jen díky tobě žila déle, ozval se nechutně pravdivý hlásek v jeho hlavě. Zamračil se. Ano, to od něj bylo velice šlechetné.
Byl sobec. Nic jiného než prašivý sobec.
Hluboce si přilnul z flašky, kterou držel v ruce. S nelibostí zjistil, že zas tolik toho moku zapomnění v sobě lahev neukrývá. Na základně se už měsíc neukázal, přesně od jejího pohřbu. Překlady mu nedávaly smysl, artefakty se hromadily na stole, papíry se válely všude po podlaze a mezi tím občas nějaká ta krabička s nedojedeným jídlem. Ukázkový případ trosky.
Zvedla se v něm vlna vzteku.
„Do hajzlu!“ zakřičel a mrštil s prázdnou lahví přes celou místnost. Sklo se rozlítlo o protější zeď, zbytek alkoholu stekl po stěně. Mlčky se zvedl a šel střepy uklidit. Trochu se mu motala hlava a celý pokoj legračně plaval.
Dřepl si k rozbité lahvi a začal sbírat střepy. Ucukl, když se mu jeden velký zabodl do dlaně, když je neopatrně shrábl. Fascinovaně pozoroval, jak mu přes ruku stéká karmínově rudá krev a následně kape na koberec.
„To půjde moc těžko vyčistit.“
Bleskově se ohlédl po ženském hlase. Vyskočil na nohy a zrychlil se mu tep i dech.
„Co tak zíráš,“ zasmála se žena sedící na jeho gauči.
„Měl bych přestat pít,“ zašeptal Daniel a promnul si kořen nosu. Nějakým zázrakem se mu přestal točit celý svět.
„Ó ano, to bys měl, není to totiž zdravé,“ přitakala se smíchem. Pak ale zvážněla. „Co to děláš, Danieli Jacksone?“
„Co co dělám?“ zeptal se zmateně, i když tušil, kam tím míří.
„Se svým životem.“
„Nechápu, co tím myslíš,“ zalhal a přešel ke dřezu, kde pustil vodu, aby z ruky smyl krev, která nepřestávala téct.
„Měl by ses přestat vyhýbat přátelům,“ řekla žena stále sedící na gauči.
„Měl bych opravdu přestat pít,“ poznamenal znovu Daniel a našel kus obvazu, který přitiskl k ráně. Nebolelo to. Až pak se otočil ke svému přeludu. „Hele, fakt nemám náladu na halucinace, půjdu spát.“ Zamával rukama snažíce se zrzavý obraz odehnat.
Najednou si musel zakrýt oči před náhlým náporem světla.
„Danieli Jacksone, přestaň mrhat svým talentem a koukej se dát dohromady!“ stála před ním zrzka a mračila se.
„Kdo vlastně jsi?“ zeptal se fascinovaně a zíral na mírně zářící postavu před sebou. Samozřejmě, že už se mu párkrát zdálo o oné zrzavé mladé ženě. Většinou ho v těch snech nenáviděla, pomalu ho zabíjela nebo sama umírala hroznou smrtí se slovy, že on a jedině on je tím vinný.
„Neříkej, že už jsi na mě zapomněl,“ usmála se jemně a dotkla se jeho ruky. Zalapal po dechu, když se mu v hlavě promítlo pár vzpomínek a v očích se mu mimoděk objevily slzy. Žádná z jeho halucinací nebyla tak reálná.
„Lyro,“ vyslovil její jméno. Přikývla. Okamžitě ji přivinul do objetí. K jeho údivu se nerozplynula. Stiskl ji ještě víc.
Po chvíli se od něj odtáhla a nakrčila nos. „Jak dlouho ses nesprchoval?“
Pokrčil rameny a stále ji nepouštěl ze své náruče ze strachu, že mu zmizí.
Ale ona tu vlastně není, připomněl mu opět ten hlásek v hlavě. Zahnal ho zatřesením hlavy.
„Danieli, měl by ses vrátit do práce,“ začala znovu.
„A proč? Stejně to nemá cenu,“ uchechtl se temně. Ztratil už mnoho lidí. Sám moc nechápal, proč ho tahle určitá ztráta tak moc zasáhla. Ale tušil, že každý člověk měl někdy dost.
„Ale má. Jsi nejlepší archeolog a lingvista, jaký kdy chodil na téhle planetě.“
Nakrčené obočí muže před ní jí donutilo se usmát.
„Dobře, jeden z nejlepších,“ připustila. „Měl by ses zase věnovat svojí práci. A taky přátelům. Určitě jim chybíš. A mají o tebe starost.“
„Jak to víš, jsi…“ chtěl to slovo vyslovit, ale hlas se mu zadrhl. Zavřel oči a pomalu se nadechl. „Jsi pryč,“ dokončil nakonec a oči zase otevřel.
„Ano,“ řekla a udělala krok směrem od něj. Náhlá ztráta tepla, které její tělo vyzařovalo ho donutila se otřást. „To ale není tvoje vina.“
Mlčel.
„Danieli Jacksone, moje smrt není tvoje vina,“ zopakovala a pohlédla mu do očí. Uhnul.
„A koho jiného by to měla být vina?“ zasmál se nevesele a posadil se na gauč.
„Cesty a osudy světa jsou nevyzpytatelné. Nebýt tebe, zemřela bych už tehdy před šesti lety. To díky tobě jsem mohla prožít ještě dalších krásných šest let někde, kde jsem našla nové přátele a nový domov,“ sedla si vedle něj na gauč Lyra.
„Jenže to byl můj sobecký zájem,“ odpověděl hořce.
„Nemohl jsi vědět, co to způsobí,“ argumentovala.
„A co když jsem to věděl?“
„Nevěděl.“
Zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Myslela to vážně.
„Jak…“ začal.
„Jak to můžu vědět?“ dokončila za něj. Přikývl. „Neptej se, prostě to vím. Danieli, jsi dobrý člověk, nikdy bys nikoho nevystavil nebezpečí a bolesti. Nikdy. Ani když jsi byl povznesený, ani teď. Nikdy.“
„Takže to stejně nevíš jistě,“ ušklíbl se.
„Možná mi to pověděl malý ptáček,“ přiznala a zvedla významně obočí. Zmateně se podíval.
„Co jsi vlastně zač? Jsi snad povznesená?“ zeptal se a pořádně si ji prohlédl. Věděl, že to nejspíš není pravda, protože její tělo viděl. Několikrát. Když se potřeboval přesvědčit, že je opravdu mrtvá a nikdo jí nemůže pomoci. Polkl, když se mu před očima objevil obraz jejího mrtvého nehybného těla. Držel její studenou ruku v té své a snažil se najít tep, ale marně. Pamatoval si, jak na ní mluvil, jak na ní křičel, jak ho Jack musel násilím odtáhnout z pokoje, protože by sám nešel... Zamrkal.
„Řekněme, že za to taky může ten skvělý dárek od Antiků,“ pousmála se. Pak se někam ohlédla. Sledoval její pohled, ale nikoho neviděl. Pozvedl obočí v němé otázce.
„Musím jít, Danieli,“ usmála se.
„Proč?“ zeptal se a pohlédl jí do očí.
„Protože nemůžeme žít ve snech. Přišla jsem jen proto, abych ti promluvila do duše. Nebuď smutný, Danieli Jacksone, jsem v pořádku. Nic mě už nebolí a nikdy bolet nebude. Jsem ti vděčná za to, co jsi pro mě udělal. Tehdy na střeše i potom na základně. Bylo to nejlepších šest let mého života, a to už mi nikdo nikdy nevezme. Zůstanu tady ve vzpomínkách a příbězích, které budete třeba vyprávět svým vnoučatům,“ usmála se. Zdálo se mu to, nebo zářila víc? Musel si protřít oči.
„Uvidím tě ještě někdy?“ zeptal se, i když tušil, že odpověď nebude kladná.
„Nejspíš ne. Přišla jsem ti dát sbohem. A poděkovat ti.“
„Nechoď,“ zkusil to, ale bylo mu předem jasné, že neposlechne.
„Sbohem, Danieli Jacksone,“ řekla a pak se dotkla středu jeho čela. Obrovský bílý záblesk ho na chvíli oslnil.
Prudce se posadil a zalapal po dechu. Pohybu hned následně zalitoval, protože mu okamžitě zadunělo v hlavě, jako by sto trpaslíků zahrálo najednou na bonga. Vložil hlavu do dlaní a snažil se uklidnit rozbouřený žaludek. Párkrát polkl snažíce se zahnat pocit na zvracení. Seděl na zemi, u okna ve svém bytě. Venku bylo světlo a v hlavě mu rytmicky tepalo. Zatoužil po chladné skleničce vody.
„Danieli Jacksone, jestli okamžitě neotevřeš, vyrazíme dveře!“ zaslechl v dáli. Až pak mu došlo, že někdo celou dobu buší na dveře, což byl zdroj toho nepříjemného tepání vzadu v hlavě.
„Už jdu!“ zavolal a okamžitě zavřel oči nad tím hlasitým zvukem. Au. Promnul si unaveně kořen nosu, a pak se rozhlédl kolem sebe. Že by to byl všechno jenom sen? Tak proč se to ale všechno zdálo tak reálné? Dotek, to teplo proudící jeho tělem, které ho pomalu opouštělo… Bezděky se otřásl.
Za pomoci stolku, který měl vedle sebe, se pomalu vytáhl na nohy. Se syknutím odtáhl ruku, která okamžitě začala znovu krvácet. Rána na ruce vypadala velmi reálně, to se mu tedy nezdálo. Dokonce zahlédl i střepy a flek na zdi. Své myšlenky ale zastrčil hluboko do hlavy, protože někdo opět začal bušit na dveře.
S tichým brbláním se podél zdi přesunul ke dveřím a otevřel je. K jeho překvapení tam stál Jack, Sam a Teal’c.
„No konečně! Jdeme pozdě na mejdan?“ pozval se Jack sám dovnitř a zmizel v kuchyni.
„Rád tě vidím, Danieli Jacksone,“ prošel kolem něj i Teal’c a pokračoval do bytu. Archeolog jenom zmateně přihlížel, až se setkal pohledem se Samantou.
„Jak ti je?“ usmála se na něj.
„Je mi fajn?“ řekl nepřesvědčivě a pustil dovnitř i blondýnu. Stejně už tam byl zbytek.
„Nech pootevřeno, Cam s Valou jdou hned za námi!“ křičel Jack z kuchyně, kde něco lovil v jeho skříních. Mladý muž tedy nechal dveře pootevřené a zmateně se vydal blíž ke kuchyni.
„Co tady děláte?“ zeptal se Sam tiše tak, že ho slyšela jen ona.
„Jeden ptáček nám pověděl, že by se ti hodila společnost,“ usmála se na něj znovu plukovník Carterová a povzbudivě stiskla jeho rameno.
A on pochopil.
Tělem se mu rozlil hřejivý pocit. Cítil se mizerně, ale to teplo, které se pomalu vkrádalo do konečku jeho prstů mu dělalo opravdu dobře. Jako by cítil, jak jeho chladné srdce roztává. Podobně, jako když se ho ve snu poprvé dotkla Lyra.
Byli tu. Jeho přátelé. A záleželo jim na něm. Nebyl sám a nemusel být sám. Všechny problémy se zdály menší a menší.
Cítil, že se mu samovolně zvedá koutek úst.
„Snídani?“ slyšel za sebou, jak si Cameron otevřel dveře. Za ním poskakovala Vala se sáčky, ze kterých to vonělo čerstvým pečivem. Přikývl a konečně se naplno usmál.
Byl mezi svými. Byl v bezpečí. A mohl být šťastný.
A všechno, alespoň na tuhle malou chvíli, bylo zase v pořádku.
Nestůj nad mým hrobem a neplač tu;
Nejsem v něm, já nespím tu.
Jsem tisícem větrů, které všude vanou.
Jsem diamantovým třpytem sněhu nad savanou.
Jsem zlatavé slunce nad zrajícím obilí.
Jsem podzimní deštík na chvíli.
Když probudíš se v ranním tichu,
jsem hejnem ptáků za úsvitu,
co k nebi se umí rychle vznést.
Jsem v noci hebkou září hvězd.
Nestůj nad mým hrobem, proč bys plakat měl?
Já nejsem v něm.
Já neumřel. - Clare Harner